U8 ve Zlíně

Téměř celá parta si užila derniéru moravského podzimního turné na Zlínské valašce!

S povděkem jsem přijal sobotní roli věšáku na oblečení našich hráček a hráčů u postranní čáry. Jakožto absolvent pátečního velmi náročného tréninku a kandidát nedělního opeňáckého derby jsem si nekladl velké cíle, a tak mou hlavní starostí se stalo strážit mikiny, čepice a nákrčníky našich vlčat s hlavním problémem, zapamatovat si, co je čí.

To bylo umožněno zejména kompletní sestavou našeho realizačního týmu. Trenéři Vláďa a Saša to vzali pevně do ruky a já tak mohl pěstovat svůj stoický klid. Nicméně Saša v průběhu turnaje dezertovala hlavně k focení vlčí smečky, za což jí patří obrovský dík, protože rodiče byly tentokrát nemilosrdně vyhnáni na (fajn zastřešenou) tribunu, a tak fotodokumentace v jejich podání by byla asi v podobě mikroteček v pohybu. 🙂

Hned z rána jsem byl však ze svého pověstného klidu vyveden, když autobus měl několikaminutové zpoždění, a já chtěl organizovat ořezanou rozcvičku již po cestě do Zlína. Část týmu však jela po vlastní ose autodopravou, a tak mne nenapadlo nic univerzálního, na co by měla smečka dost místa, krom kroucení hlavou. Naštěstí jsem od svého skvělého nápadu brzy ustoupil, a tak jsme se museli rozehřát až na stadionu. Zahřátí tentokrát bylo velmi důležité, turnaj byl neobvykle dlouhý, zápasů však už tolik ne, delší pauzy mezi nimi a naše full house sestava v podobě dvou vyrovnaných pětek.

K sestavě hned jedno překvapení v podobě nečekané účasti našich vyškovských kamarádů Honzy a Tomáše. Řezník marně honil po dvorku prase, pak se v něm zřejmě hnulo svědomí a požádal o azyl v sousední zemi jakožto pacifista a vegetarián. Kluci nám jako obvykle moc vypomohli, obzvláště klasicky v obranné fázi, kde skládky pro ně nepředstavovaly sebemenší problém. Dannyho jsme vyslali jako agenta na Kanárské ostrovy, aby zjistil, co a jak. Nicméně se z něho vyklubal agent dvojitý. Ani po intenzivním výslechu se spoustou sugestivních otázek neprozradil, kde Kanárské ostrovy leží a jak se na nich hraje ragby. Honza Klvaň se vrátil po nemoci a absenci na PYRFu. Byla na něm vidět obrovská chuť hrát, no stále týmu dluží oslavnou ragbyovou píseň, kterou se naučil na ragbyovém kempu v Olomouci. Bez obav, vedeme v patrnosti a budeme ji vyžadovat. Předstoupí před celý tým a dá si přednes. K Marečkovi přijel Ježíšek na sobovi o pár měsíců dříve a nadělil kopačky. To se to běhalo na mokrém trávníku, co  Mary si osvěžil rozehru a pádil s balónem jako o život. Pro Dejva zase první pětka na turnaji a my čekáme pozvánku na rundu kaprisanů, což podle názvu vypadá na italsko-japonský nápoj, něco mezi campari a saké. Tobík soustavně zjišťuje, že není dobré mít ruce v kapsách ani za zády, a pokud nezůstane u ragby (což by byla velká škoda!), zřejmě v budoucnu posílí stachanovské hnutí. Vladivoj opět by vyhrál cenu Bažiňák roku, jelikož byl špinavější než celý tým soupeře dohromady (super!). Matylda si vzala k srdci první herní princip ragby (moving forward) a snad krom jediného zaváhání valila s balonem neustále kupředu, zpátky ni krok. A nakonec Šarlotka, která si nejvíce zablbla na beranech (pro neznalé jako já je to nástroj na cvičení mlýnu) a s Marcelou zřejmě budeme brzy velmi hrdí rodiče výborné rojnice. 🙂

K průběhu turnaje bilance dvě výhry a tři prohry. Avšak i ty zápasy, které dopadly s negativním skóre, byly vyrovnané a bojovné a já dětem za celý podzim a snahu v něm ukázanou moc a moc děkuji. Jak jsem již naznačil, točili jsme celé dvě pětky, střídání byla rychlá a bez komplikací. Nakonec si vezeme domů supertajné sedmé místo. 🙂 Jen při vyhlášení se v naší smečce projevily opravdové vlčí instinkty a proběhl velký boj o odměny v podobě klasické Svaté Trojice moravských turnajů (fruko, tatranka a lízátko). Inu, někdy je to opravdu homo homini lupus… Ale naše strážkyně pokladu Saša odměny spravedlivě rozdělila a Mareček ji má u mne ještě schovanou (stejně jako Mates z Bystrce), ještěže to jsou prozíravě věci nepodléhající zkáze. 🙂

Výše jsem psal o zisku supertajného sedmého fleku. Moravské turnaje krom ORFu v Olomouci a brněnského Miniragby Cupu na jaře jsou brány Českou ragbyovou unií jako turnaje nesoutěžní. Pořadí se nemá vyhlašovat a taky se až na výjimky (turnaje při oslavách výročí nějakého klubu) nevyhlašuje, nicméně každý si ho může zjistit, pokud by ho vyloženě fascinovalo. Při zpáteční cestě autobusem jsem měl možnost, když už ne spát, přečíst si metodiku pořádání těchto turnajů. Oficiálně je v ní zakázána jakákoli prolínací soutěž, nadstavba nebo cokoli, z čeho by mohl někdo nabýt dojmu, že je tu snaha o vytvoření pořadí. Byť mne toto až tak neirituje, nejsme v Čechách, kde je možnost/zázemí uspořádat turnaje rozdělené do výkonnostních skupin, a právě prolínací soutěž generuje nebo by měla generovat vyrovnané zápasy, kde se děti naučí co nejvíce. Výkonnost se až na určité výjimky (ano, Bystrc 🙂 na Moravě velmi těžko odhaduje, navíc kvituji, že je tu snaha při menším počtu klubů o co největší pestrost. Jinak děti se
samozřejmě na aktuální pořadí a výsledky ptají, řeší, jestli budou hrát o třetí nebo sedmé místo, nicméně z turnaje si budou hlavně pamatovat třeba to, jak si hrály a naháněly se na tribuně s malou holčičkou ze Zlína (přečteno z metodik a ověřeno prakticky) :).

Byť nás čeká určitě ještě Vídeň a možná na konci listopadu halový turnaj v Ostravě, dovolte mi malou rekapitulaci už teď. Na tréninku se v kategorii U8 objevilo za podzim 14 hráčů, stabilně jich chodí deset (respektive tolik jich máme v kádru). Objeli jsme v barvách RAB všechny vypsané a nezrušené turnaje, moc nám pomohli kluci z Vyškova, jednou Adam a ještě si vybavím jepičí pomoc Hubíka z RCB na turnaji v Havířově. Herně je vždy co zlepšovat. Nejen pro nováčky orientaci na hřišti, orientaci po skládce, nebát se kontaktu, když nesložit soupeře, zastavit/zpomalit jiným způsobem v souladu s pravidly (byť nejlepší obrana je útok :), koncentraci na hru, pokyny trenérů i rozhodčího, přihrávky nebrat jako nutné zlo, ale zase se nezbavovat míče, nezahazovat ho nazdařbůh, raději tedy podržet, a to se nám i daří, a nakonec neotálet, neváhat. 

Daří se nám dále pohyb vpřed. Na tréninku jsem chtěl pískat/zastavit hráče za nadměrný/škodlivý pohyb vzad jako nešvar, ale zase úplně nechci hatit svobodu hráčova rozhodování, tak uvidíme. Daří se nám hráče nesoucího míč podporovat, držíme se ho jako klíšťata, až tedy na malé výjimky, kdy je hráč na balónu neskutečně rychlý 🙂 Při dobré a brzké podpoře nemusíme motat hráčům ani quasizakázaným čištěním, byť to hezky a ragbyově vypadá, ale chceme, aby hra měla spád. Bojovnost a výpomoc našich vlčat je samozřejmostí, na tu jsem opravdu hrdý.

Hezký zbytek víkendu 🙂

Michal Boroš, trenér U8